Práce se soubory

V příkazu tr nelze zadat jméno vstupního souboru na příkazové řádce - nutno pomocí přesměrování.

Následující příklad umístí jednotlivá slova ze vstupního souboru na samostatné řádky s potlačením prázdných řádek:

tr -cs 'a-zA-Z' '\012' < vstup > vystup

2.9 Hledání souborů - příkazy which, whereis, find, locate

which

Prvním je příkaz which. Obvykle je používán k rychlému zjištění umístění nějakého programu. Prohledává jen adresáře uvedené v cestě PATH a jako výsledek vrací první výskyt hledaného souboru a adresářovou cestu k němu. Příklad:

$ which bash

/bin/bash

Tady vidíte, že bash je v adresáři /bin. Toto je velmi omezený příkaz, protože prohledává jen adresáře v PATH.

whereis

Příkaz whereis pracuje podobně jako which, ale navíc může vyhledávat man stránky a zdrojové soubory. whereis vyhledávání souborů bash by mělo dát tento výsledek:

$ whereis bash

bash: /bin/bash /usr/bin/bash /usr/man/man1/bash.1.gz

Tento příkaz nám neříká jen, kde je hledaný program, ale též kde je uložena online dokumetace k němu. Rovněž tento příkaz je omezený. Co kdybyste chtěli nalézt nějaký konfigurační soubor? Na to nemůžete použít which ani whereis.

find

Příkaz find umí hledat cokoliv. Syntaxe tohoto příkazu je následující:

$ find adresář výraz

Utilita find prochází zadané adresáře a podadresáře a vyhledává všechny soubory, které vyhovují danému výrazu. Kritéria, která se mohou ve výrazu vyskytnout jsou následující:

Následující příkaz vypíše všechna jména souborů v aktuálním adresáři, jejichž vlastníky jsou uživatelé jirka a lada, a současně tyto soubory vymaže.

$ find . \( -user jirka -o -user lada\) -print -exec rm {}\;

Další příkaz v adesářích /home/lada a /home/jirka nalezne všechny soubory větší než 10000 bajtů a poslední přístup k nim byl před více než pěti dny.

$ find /home/jirka /home/lada -size +10000c -atime +5 -ok rm {}\;

locate

Příkaz locate prohledává celý souborový systém stejně, jako to dělá příkaz find, ale namísto skutečného souborového systému prohledává svoji databázi. Databáze je nastavena tak, aby se automaticky updatovala. Databázi pro locate můžete updatovat i ručně spuštěním příkazu updatedb. Příkaz updatedb nemůže spouštět normální uživatel. Tady je příklad příkazu locate v akci:

$ locate xinitrc

# nemusíme být přihlášeni jako root

/var/X11R6/lib/xinit/xinitrc

/var/X11R6/lib/xinit/xinitrc.fvwm2

/var/X11R6/lib/xinit/xinitrc.openwin

/var/X11R6/lib/xinit/xinitrc.twm

2.10 Archivátory - příkazy gzip, bzip2, tar, zip

UNIX nabízí několik programů, které můžete použít ke kompresi a archivování souborů. Tyto programy jsou obzvláště užitečné pro vytváření záloh a pro posílání kopií souborů mezi počítači prostřednictvím sítě. Tyto programy si poradí jak s Unixovými, tak i Windowsovými formáty archivů.

gzip

gzip je kompresní program z projektu GNU. Pracuje tak, že zkomprimuje jeden zadaný soubor. Základní použití vypadá takto:

$ gzip infile

Výsledný soubor bude pojmenován infile.gz a bude obvykle menší, než onen vstupní soubor. Všimněte si, že infile je nahrazen infile.gz. To znamená, že infile už nebude existovat. Pouze jeho gzipovaná forma.

Můžete rovněž vybalancovat optimalizaci velikosti komprimace, nebo její rychlosti. Maximální komprese dosáhnete takto:

$ gzip -9 infile

Takto bude komprimace trvat déle, ale výsledný soubor bude nejmenší, jaký umí gzip vyrobit. Zadáním nižších hodnot ve volbě v příkazové řádce dosáhnete kratšího času komprimace, ale komprese nebude taková.

Dekompresi gzipovaných programů můžete provést pomocí dvou příkazů, které jsou ale ve skutečnosti tím samým programem. Program gzip dekomprimuje jakýkoliv soubor s rozpoznanou příponou. Tou může být některá z těchto: .gz, -gz, .z, -z, .Z, nebo -Z. První metoda dekomprese je program gunzip, použitý takto:

$ gunzip infile.gz

To vytvoří dekomprimovanou verzi souboru infile v aktuálním adresáři a přípona .gz bude z názvu souboru odstraněna.

Druhým způsobem je použít opět gzip, ale s volbou -d:

$ gzip -d infile.gz

To způsobí přesně totéž, jako volání gunzip-u. Důvod je prostý: gunzip je pouze symbolickým linkem na /bin/gzip.

bzip2

bzip2 je alternativní kompresní program. Používá jiný komprimační algoritmus než gzip. To vyúsťuje do několika výhod a několika nevýhod. Hlavní výhodou bzip2 je velikost zkomprimovaného souboru. bzip2 téměř vždy zkomprimuje soubor lépe, než gzip. V některých případech to může dávat podstatně menší soubory. To může být velká výhoda pro lidi, kteří mají pomalejší modemové připojení.

Nevýhodou programu bzip2 je, že zatěžuje CPU mnohem více než gzip. To obecně znamená, že bzipování souboru bude trvat déle a bude více využívat CPU, než kolik by vyžadovalo gzipování. Když se rozhodujete, který kompresní program použít, musíte zvážit rychlost vs. velikost a rozhodnout, co je důležitější.

Používání programu bzip2 je velmi podobné používání gzipu, takže se nebudeme zdržovat jeho popisováním. Jednoduše zadejte bzip2 a název souboru, který chcete zkomprimovat:

$ bzip2 infile

Výsledný výstupní soubor bude obvykle menší, než vstupní a bude se jmenovat infile.bz2. Tak jako u gzipu nebude už vstupní soubor existovat - bzip2 nahradí vstupní soubor jeho zkomprimovanou kopií.

Stejně jaku u programu gzip můžete používat číselné volby pro ladění kompresního poměru a rychlosti. Následující příklad ukazuje, jak dosáhnout maximální komprese (s odpovídajícím vytížením CPU):

$ bzip2 -9 infile

Pro dekompresi souborů jejichž název končí .bz2 existují dva programy stejně, jako tomu bylo u programu gzip. Můžete použít bzip2 nebo bunzip2.

tar

tar je páskový archivátor z projektu GNU. Z několika souborů a adresářů vytvoří jeden velký soubor. To pak umožňuje komprimovat celý adresářový strom, což by použitím samotného gzip nebo bzip2 nebylo možné. Program tar má množství voleb zadávaných z příkazového řádku. Tato sekce pokrývá pouze nejobvyklejší způsoby jeho využití.

Tím úplně nejčastějším zůsobem použití programu tar je dekomprese a rozbalení (unarchive) balíčku, který jste si stáhli z webu nebo ftp. Většina těchto souborů má příponu .tar.gz. Obvykle se tomu říkává tarball. Znamená to, že několik souborů bylo zabaleno pomocí tar, a potom zkomprimováno gzip-em. Rovněž to někdy můžete vidět ve formě .tar.Z. To znamená to samé, jen to bylo nejspíš vytvořeno na starším unixovém systému.

Alternativně můžete někde objevit soubor s příponou .tar.bz2. Třeba zdrojové balíčky kernelu jsou obvykle distribuovány v této formě, protože je to menší pro download. Jak jste asi uhodli, je to několik souborů sbalených pomocí tar a posléze bzipovaných.

Ke všem souborům v archivu se můžete dostat použitím taru s jistými argumenty zadanými na příkazovém řádku. Při rozbalování tarballu používáme příznak -z, který říká, aby se před rozbalením použil gunzip a dekomprimoval jej. Obená forma dekomprese tarballu je následující:

$ tar -xvzf hejaz.tar.gz

Volba -x znamená extract - rozbalit. To je důležité, protože to říká taru, co má se vstupním souborem udělat. V tomto případě bude vstupní soubor rozbalen zpět do všech těch souborů a adresářů, ze kterých byl vytvořen.

Volba -v znamená, aby byl tar upovídaný (vebose). Takže tar bude vypisovat informace o všech souborech, které z archivu vybaluje. Je zcela přijatelné nechat tuto volbu vypnutou, když se ukáže nudnou. V opačném případě můžete zkusit -vv a dosáhnout tak mimořádné upovídanosti a získat výpis s mnoha dalšími informacemi o každém vybalovaném souboru.

Volba -z říká taru, aby hejaz.tar.gz nejprve prohnal gunzipem.

A konečně volba -f říká taru, že následující řetězec je jménem archivního souboru, o jehož rozbalení tu celou dobu běží. Je několik způsobů, jak zapsat tentýž příkaz. Na starších systémech postrádajících pořádnou kopii GNU taru, můžete zahlédnout tento zápis:

$ gzip -dc hejaz.tar.gz | tar -xvf -

Tento příkazový řádek unzipuje soubor a výstup pošle do programu tar. Volba -c říká, aby gzip poslal výsledek své práce do standardního výstupu (stdout), místo do souboru. Rourou se pak tento výstup předá programu tar k rozbalení. "-" na konci znamená, že místo souboru se mají data brát ze standardního vstupu (zde z roury). To rozbalí proud dat, který přichází z gzipu a zapíše je na disk.

Také můžete narazit na bzipované archivy. Místo volby -z zadejte -j.

Je důležité si zapamatovat, že tar ukládá vybalené soubory do aktuálního adresáře. Takže máte-li nějaký archiv v adresáři /tmp, a chcete jej rozbalit do svého domovského adresáře, máte dvě možnosti. Zaprvé můžete archiv přesunout do svého domovského adresáře a rozbalit ho tam. Nebo můžete zadat v příkazovém řádku cestu k archivu:

$ tar -xvzf /tmp/bar.tar.gz

Druhou nejobvyklejší činností s programem tar je vytváření vašich vlastních archivů. Vytvoření archivu není o mnoho komplikovanější, než jeho rozbalování. Jen se použije jiná sada voleb v příkazovém řádku. K vytvoření komprimovaeného archivu ze všech souborů v aktuálním adresáři včetně všech podadresářů a souborů v nich obsažených použijete tar v této formě:

$ tar -cvzf archive.tar.gz .

Volba -c na příkazovém řádku říká programu tar, aby vytvořil archiv. Volba -z prožene vytvořený archiv gzipem, aby se zkomprimoval. Ta tečka na konci označuje aktuální adresář (co se má archivovat). archive.tar.gz je jméno souboru v němž bude archiv uložen. Můžete si ho pojmenovat jak chcete a zdáte-li v názvu i cestu, bude archiv umístěn tam, kam cesta ukazuje. Uveďme si příklad:

$ tar -cvzf /tmp/archive.tar.gz .

Archiv pak bude vytvořen v /tmp. Co se má archivovat můžete zadat jako seznam souborů a adresářů na konci příkazové řádky.

zip

Nakonec tu máme ještě dvě utility používané ke komprimaci souborů. Jsou velmi rozšířené ve světě Windows, takže i UNIX je - kvůli přenositelnosti souborů - obsahuje. Tím kompresním programem je zip a dekompresním protějškem program unzip. Komprese jednoho souboru je snadná:

$ zip foo *

Takto se vytvoří soubor foo.zip, který bude obsahovat všechny soubory, které jsou v aktuálním adresáři. Příponu .zip přidává zip automaticky, takže není nutné ji za jméno souboru psát. Zip může do archivu přidávat rekurzivně i adresáře a soubory, které jsou vnořené v aktuálním adresáři pomocí volby -r:

$ zip -r foo *

Dekomprese souborů je opět snadná:

$ unzip foo

Takto extrahujete všechny soubory ze souboru foo.zip, včetně veškerých adresářů, které by archiv obsahoval. Příponu .zip opět nemusíte zadávat.

2.11 Dokumentace - manuálové stránky, info

Ačkoli jsem na téma všudypřítomné podrobné dokumentace několikrát narazila, musím je zmínit ještě samostatně. Dokumentace k Unixu se dělí do několika částí. První představují manuálové stránky. Vyvoláte je v textové konzoli příkazem

$ man požadované_heslo

Manuálové stránky popisují všechny příkazy systému, důležité konfigurační soubory, funkce a mnoho dalších věcí. Obsahují podrobnou referenci i příklady.

Systém manuálových stránek je poměrně starý a zdá se, že je brzy nahradí tzv. info. Info je nápověda obsahem podobná manuálovým stránkám, umožňuje však odkazovat z jednoho tématu na druhé podobně jako na Internetu. Na rozdíl od manuálových stránek se dá zobrazit i obsah popisovaných témat. Vzhledem k tomu, že obliba info stále narůstá, může se stát, že novější věci najdete popsané jen v info.